V dnešních dnech, kdy se většina lidí sluní na koupališti a užívá si parného letního počasí, děkuju jakožto hrdá obyvatelka mírného podnebného pásma za každou kapičku, která z nebe spadne.
Nikdy jsem nebyla obdivovatelkou suchého, vyprahlého vzduchu, který nás provází téměř celé léto. Se svojí příliš bílou pokožkou jsem navíc už „zamlada“ získala od spolužáků titul ředitelka vápenky, a to bohužel ne z důvodu, že bych už jako mladistvá dělala kariéru v průmyslu.
Když jsme se pak s přítelem přestěhovali do bytu, ve kterém se během celého měsíce držela permanentní teplota 35 stupňů, a tedy jakýkoliv pohyb znamenal kruhy v podpaží a jakákoliv noc kruhy pod očima, čekala jsem netrpělivě na to, kdy už konečně spadne pár kapek. A protože se letní déšť často spojuje i s větrem a očekáváním bouřky, začalo mě toto počasí fascinovat.
Určitě víte, o čem mluvím. Obloha se šeří, zatáhne se a s večerem přichází i silný vítr oznamující blížící se bouři. Venku začíná vládnout podivná atmosféra: Člověk ve vzduchu cítí takové zvláštní napětí, které naznačuje, že se něco bude dít, něco se stane. Na základě těchto pocitů jsem si počasí „před bouří“ nejdříve spojovala s čarodějnictvím a magií. Ve svých představách jsem před sebou viděla pláň nedaleko lesa, na které stojí tajemná žena s rukama vztyčenýma k nebi, volající tajemnou formuli. Jindy jsem zase tuto čarodějku pozorovala v její chýši, sedící u rozdělaného ohně. Na střechu chalupy dopadají v pravidelném rytmu kapky deště a v dálce už je slyšet první hromobití. V poloosvětlené místnosti visí usušené byliny, na stole leží lahvičky s nejrůznějšími tekutinami, v mé fantazii lektvary. Z ničeho nic přeruší melodii deště ostré zaklepání na dveře, do chalupy proniká proud větru, čarodějka s tajemným úsměvem na rtech vítá neznámou osobu – příběh začíná...
Někdy mi ale větrné počasí vyjeví úplně jiné obrazy – sleduju Franze Kafku („mého“ zástupce osamělého spisovatele), jak se opírá o rám okna, přitom mu vítr rozhazuje vlasy. V ruce drží zápisník a při pohledu na přicházející apokalypsu se mu hlavě rojí ty geniální nápady, které později známe z jeho děl. Vím, že to tak nejspíš nebylo, ale nějak se mi představa neklidného počasí spojuje s tvůrčí činností. Když se zase zaposlouchám do Chopinova Nokturna Op.9 No. 2, jehož klidné tóny krásně kontrastují s venkovním neklidem, jakoby se celý svět na chvíli zastavil a člověku je najednou z ničeho nic do smíchu i pláče zároveň. Schválně, zkuste si někdy Chopina pustit, na chvíli se odprostit od všech každodenních starostí a namísto nadávání, že se venku všichni čerti žení, popustit uzdu svojí fantazii. Ano, uvědomuju si, že kdyby moje zaměstnání spočívalo v práci venku za jakéhokoliv počasí, nejspíš bych tak nadšená nebyla, ale doufám, že mi to vy všichni cestáři, stánkaři, policisté, hasiči, lesníci, záchranáři a další odpustíte.
Přiznávám, že bouři, která je vyvrcholením tohoto počasí, už bych i já s radostí oželela, ale právě ten jí předcházející déšť spojený s větrem mám ráda nejen z důvodu, že se vzduch ochladí a člověku se hned lépe dýchá, ale především kvůli nejrůznějším asociacím, které ve mně vyvolává. Tak jaképak představy asi přijdou dnes?
