Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří se dokážou do práce dostat už před osmou. Nevím, jakou zvláštní silou byli obdařeni, ale podle mě se jedná o jednu ze superschopností, něco jako spidermanovo lezení po budovách nebo tak...
Když mi jeden z kolegů řekl, že byl v práci už o půl sedmé, protože šel spát brzy a probudil se v půl páté ráno s tím, že je vyspaný, kroutila jsem nevěřícně hlavou a snažila se vybavit si, co nebo kdo by mě donutil v tuto hodinu byť jen otevřít oči. Napadly mě tři věci: 1) Porod (to bych se asi fakt donutila vyhrabat z postele) 2) Návštěva z vesmíru (kdo by si nechal ujít marťany) 3) Předávání Oscarů (mně).
Vzhledem k tomu, že jsem ani jednu situaci z výše uvedeného seznamu neměla zatím možnost zažít, budu asi ještě dlouho odsouzena k životu noční sovy.
Ono se říká, ráno moudřejší večera, a něco na tom asi bude. Minimálně já jsem ráno určitě moudřejší než večer. Jinak si totiž neumím představit, proč mi v jedenáct v noci přijde jako skvělý nápad prohlížet si fotky Dády Patrasové zamlada nebo googlit, kolik letadel zmizelo v bermudském trojúhelníku.
Poté, co zjistím, že nacisti mají možná základnu na měsíci a že existují zvířata, která získala univerzitní diplom, si uvědomím, že do vstávání mi zbývá necelých šest hodin. Konečně tedy vypínám počítač, rychle si vyčistím zuby (na mezizubní kartáček dnes není čas, musím přece brzo vstávat!), ulehnu do postele a snažím se nějakým zázračným způsobem donutit mozek, aby vypnul a já mohla spát.
Když se pak po půl hodině a po dvacáté převalím na pravý bok, zjišťuju, že mi do vstávání zbývá pouze 5 hodin a 24 minut. V tu chvíli se ze mě stává hlavní hrdina seriálu 24 hodin a časomíra neúprosně minutu po minutě odpočítává zbývající čas. Teda s tím rozdílem, že Jack Bauer to asi přežije, ale já ráno určitě ne.
Za další půlhodinu se vystresuju, že budu spát už jen 4 hodiny a 54 minut, a začnu mírně panikařit. Teď už pomůže jen osvědčená poslední záchrana všech malých i dospělých – počítání oveček. Když ale stopadesátá ovečka přeběhne přes lávku, nabudu dojmu, že tudy lávka, teda cesta, nevede.
Když se mi pak vyčerpáním konečně podaří usnout a asi po deseti minutách (alespoň tak mi to připadá) zazvoní ten stroj, který mi už více než dvacet let kazí život, nadávám na všechny svoje návyky. Rázem se ve mně však probudí někde dávno ztracená motivace a celý den se pak dušuji, jak udělám v životě razantní změnu. Rázem se stanu guru zdravého životního stylu a kolegy po celý den přesvědčuji o rizicích nedostatku spánku a jeho špatném vlivu na tělo. Ne, Pavčo, zítra večer už žádná zvířata s titulem, žádné kuře Mike, co žilo víc jak rok bez hlavy nebo reptiliáni, kteří jsou přestrojení za lidi. Od zítřka nastoupím na nový režim – žádný počítač, nejpozději v půl desáté do postele s prázdnou hlavu a ráno budu v sedm v práci jako na koni.
No, ten kůň byl asi houpací, protože daleko jsem na něm nedojela. Ale nevzdávám se a skutečně se s mým pozdním usínáním snažím bojovat. Vždyť přece „ranní ptáče dál doskáče“. Mimochodem, musím vygooglit, jestli to přísloví platí i na kuřata bez hlavy.
