- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Nikdy jsem nebyla obdivovatelkou suchého, vyprahlého vzduchu, který nás provází téměř celé léto. Se svojí příliš bílou pokožkou jsem navíc už „zamlada“ získala od spolužáků titul ředitelka vápenky, a to bohužel ne z důvodu, že bych už jako mladistvá dělala kariéru v průmyslu.
Když jsme se pak s přítelem přestěhovali do bytu, ve kterém se během celého měsíce držela permanentní teplota 35 stupňů, a tedy jakýkoliv pohyb znamenal kruhy v podpaží a jakákoliv noc kruhy pod očima, čekala jsem netrpělivě na to, kdy už konečně spadne pár kapek. A protože se letní déšť často spojuje i s větrem a očekáváním bouřky, začalo mě toto počasí fascinovat.
Určitě víte, o čem mluvím. Obloha se šeří, zatáhne se a s večerem přichází i silný vítr oznamující blížící se bouři. Venku začíná vládnout podivná atmosféra: Člověk ve vzduchu cítí takové zvláštní napětí, které naznačuje, že se něco bude dít, něco se stane. Na základě těchto pocitů jsem si počasí „před bouří“ nejdříve spojovala s čarodějnictvím a magií. Ve svých představách jsem před sebou viděla pláň nedaleko lesa, na které stojí tajemná žena s rukama vztyčenýma k nebi, volající tajemnou formuli. Jindy jsem zase tuto čarodějku pozorovala v její chýši, sedící u rozdělaného ohně. Na střechu chalupy dopadají v pravidelném rytmu kapky deště a v dálce už je slyšet první hromobití. V poloosvětlené místnosti visí usušené byliny, na stole leží lahvičky s nejrůznějšími tekutinami, v mé fantazii lektvary. Z ničeho nic přeruší melodii deště ostré zaklepání na dveře, do chalupy proniká proud větru, čarodějka s tajemným úsměvem na rtech vítá neznámou osobu – příběh začíná...
Někdy mi ale větrné počasí vyjeví úplně jiné obrazy – sleduju Franze Kafku („mého“ zástupce osamělého spisovatele), jak se opírá o rám okna, přitom mu vítr rozhazuje vlasy. V ruce drží zápisník a při pohledu na přicházející apokalypsu se mu hlavě rojí ty geniální nápady, které později známe z jeho děl. Vím, že to tak nejspíš nebylo, ale nějak se mi představa neklidného počasí spojuje s tvůrčí činností. Když se zase zaposlouchám do Chopinova Nokturna Op.9 No. 2, jehož klidné tóny krásně kontrastují s venkovním neklidem, jakoby se celý svět na chvíli zastavil a člověku je najednou z ničeho nic do smíchu i pláče zároveň. Schválně, zkuste si někdy Chopina pustit, na chvíli se odprostit od všech každodenních starostí a namísto nadávání, že se venku všichni čerti žení, popustit uzdu svojí fantazii. Ano, uvědomuju si, že kdyby moje zaměstnání spočívalo v práci venku za jakéhokoliv počasí, nejspíš bych tak nadšená nebyla, ale doufám, že mi to vy všichni cestáři, stánkaři, policisté, hasiči, lesníci, záchranáři a další odpustíte.
Přiznávám, že bouři, která je vyvrcholením tohoto počasí, už bych i já s radostí oželela, ale právě ten jí předcházející déšť spojený s větrem mám ráda nejen z důvodu, že se vzduch ochladí a člověku se hned lépe dýchá, ale především kvůli nejrůznějším asociacím, které ve mně vyvolává. Tak jaképak představy asi přijdou dnes?
Další články autora |