Zase o rok starší...

Už je to tak. Od minulého týdne na této planetě pobývám přesně 27 let. Nějak rychle ten čas utíká...

Oficiálně jsem se stala pozemšťankou okolo půl jedenácté ráno, akorát tak na oběd, a zároveň se tím ve mně zakořenila doživotní nechuť k rannímu vstávání (a můžou si hrát hokejisti s kým chtějí).

Za těch dosavadních dvacet šest let jsem toho stihla poměrně hodně: Narodit se, přežít operaci i obědy ve školní jídelně, absolvovat všechny možné školy bez viditelných trvalých následků, získat práci i odejít z ní, najít si partnera a po pěti letech a navzdory pěti kilům navíc se i zasnoubit.

Při dnešním ranním pravidelném prásknutí se o poličku jsem si ale uvědomila, že můj největší úspěch ovšem tkví v tom, že jsem se takového věku vůbec dožila. A že jiní takové štěstí třeba nemají.

A jaké jsou tedy moje plány a cíle do budoucna? Kromě toho, že bych ráda omezila moje každodenní ranní poličkové ohrožování se na životě, bych ráda byla nějak užitečná, a nejen tím, že příteli po sto padesáté uvařím čočku, protože to je jediné jídlo, co umím pořádně. Ráda bych pomáhala lidem, kteří se ráno nemůžou postavit na nohy, a nemyslím tím svoje kamarádky po kocovině,  kteří musí ležet celý dny v posteli a na rozdíl ode mě ne z lenosti, nebo kteří si nemůžou dovolit psát na blog články, protože nemají internet (bohužel pro vás já ho mám). Hlavně ale chci pomoct dětem, kterým se nedostává respektu a lásky z důvodů předsudků nebo chyb rodičů. Bohužel pro takovou práci nemám odpovídající kvalifikaci, a tak se budu snažit vrátit "ke kořenům", tedy ke svému pedagogickému vzdělání, a snažit se lidem pomáhat aspoň z této pozice.

Podtrženo sečteno, ráda bych se věnovala práci, která pro mě bude mít smysl. A občas bych možná ráda i něco napsala :-) Dvacet osmičko, těším se na tebe.