Jak jsem chtěla sportovat
Ne, že bych byla sportem úplně nedotčená. Jako malá jsem chodila celých dlouhých sedm let do tanečního oboru. Ale znáte to – puberta, první lásky, diskotéky a baletu rázem odzvonilo.
Naštěstí mi tehdy dostatek pohybu zajistil školní tělocvik, i když si asi všichni vzpomeneme, jak jsme ty ranní rozcvičky nesnášeli (interní poznámka: na naší škole opravdu někdy tělocvik začínal v 7:15 – obávám se, že podobnost s hororem 3:15 zemřeš není náhodná). Takže jsem vlastně měla dostatek pohybu, i když nedobrovolně, zajištěný.
Zlom přišel na vysoké. V té změti přednášek, učení, brigád, a co si budeme povídat i popíjení s kamarády, se nedostatek sportu začal projevovat s pomalu přibývajícími kily. Musela jsem jednat.
Nejdříve mě kamarádky ukecaly na skákání na trampolíně. Pro neznalé, jedná se o cvičení, kdy vedle trampolíny provádíte různé cviky a především na trampolíně skáčete. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, pokud by hlavní cíl cvičitelky nespočíval v tom, vás dupáním na trampolíně uhnat k smrti, což se skoro vyplnilo. Asi do hodiny se u mě objevila ledvinová kolika a kvůli jejímu opakování jsem se nakonec dopracovala až do nemocnice. Ledvinové kamínky, jak je doktor poeticky nazval, se totiž pohybem na trampolíně začaly hýbat a vyvolaly právě zmiňovanou koliku. Na základě tohoto “zážitku” jsem si odvodila, že cvičení na trampolíně pro mě asi nebude to pravé ořechové a dodneška se vyhýbám i skákání přes gumu.
Nenechala jsem se však znechutit a vydala se s kamarádkou objevovat krásy posilovny. Musím uznat, že ve dvou bylo cvičení celkem zábava, i když teď zpětně nechápu, proč jsme běhaly na pásu v uzavřené místnosti, když venku svítilo sluníčko. Vysvětluji si to svojí posttraumaticko-ledvinovou-paranoidní poruchou: Asi jsem se bála, že se nachladím.
Po prvním úspěšném pokusu jsem se do posilovny vydala znovu. Samotnou mě však běhání (do dobře, spíše chození) na páse přestalo bavit přesně po 5 minutách a 20 sekundách. Dlouhou chvíli jsem si alespoň krátila koukáním na hudební klipy na obrazovce televize. Bohužel jsem však v posilovně necvičila jediná a jiná slečna se právě rozhodla koukat na tenis. Nic proti tenisu, ale když se sama morduju, nepotřebuji se dívat, jak se morduje i někdo jiný. Po chvíli slečna místnost opustila, a tak jsem si program přepnula. Co čert nechtěl, asi za deset minut se vrátila zpátky a svoji nadvládu opět demonstrovala přepnutím televize. Tím mě vyburcovala k myšlence “moudřejší ustoupí” a opuštění posilovny. Představa, jak se dvě funící, potící se ženský přetahují o ovladač mi přišla směšná. A nebo jsem si prostě hledala výmluvu jak vypadnout.
Dobře, zkusíme teda běhat venku, navrhl jednou přítel. Proti tomu se nedalo nic namítat. Jednak jsem před ním nechtěla být za pecivála a jednak jsem měla s týmovou aktivitou předchozí pozitivní zkušenosti. Jednu věc jsem ale nedomyslela – že přítel asi nebudou běhat stejnou rychlostí jako kamarádka a ani se mnou nebude klábosit o blbostech. Stručně řečeno, po necelém kilometru jsem byla totálně vyřízená. Přítel se nevzdával a snažil se mě motivovat: „Zpočátku na běhání všichni nadávají, ale pak se ti to zalíbí. Jen musíš překonat tu krizi.“ Hm, krize trvala další čtyři běhy. Pak to pro změnu vzdal přítel s tím, že si budeme každý běhat sám, což se pro mě rovnalo neběhat.
A co dál? Teď určitě čekáte konec příběhu ve stylu, že mým nejoblíbenějším sportem se staly šachy. Jenže mně asi bude navždycky souzený ten balet. Ale jinak než dřív.
Zapnu si v tom našem mini bytečku hudbu a jednoduše tancuju tak, jak umím. Nikdo na mě nekřičí, nesnaží se mě motivovat, ani zlepšit. Jasně, občas se na to vykašlu, protože tancuju jen tehdy, když mám radost a to mě baví. Akorát lituju souseda pode mnou i naproti mně, já bych se na sebe dívat nechtěla :-)
No a létě k tomu přidám občas kolo, kde je mojí odměnou okolní krajina i zákusek v cukrárně. A jsem spokojená.
Třeba ještě jednou tou pravou sportovkyní budu, kdo ví?
Pavlína Peťovská
Láska k literatuře nezná hranic
Čím je člověk starší, tím více přemýšlí nad tím, kam by se jeho životní cesta ubírala, kdyby nikdy nedošlo k některým setkáním a já nejsem výjimkou.
Pavlína Peťovská
Ze života v korporátu IV: Zkušební doba
Uplynuly tři měsíce a pomalu, ale jistě se blíží doba, kdy ještě beztrestně můžeme svoje rozhodnutí stát se kolečkem v korporátním soukolí vzít zpět.
Pavlína Peťovská
Ze života v korporátu III: Zaškolování
Po prvním oťukávání začíná jít do tuhého. Tento týden musíme zuby nehty dokázat, že jsme právoplatnou součástí dream teamu...
Pavlína Peťovská
Kdo by měl rád vedra...
Pokud se stejně jako já chystáte v nejbližších týdnech napsat článek a zrovna se nechcete věnovat politice, zbývá vám už jen jedno vděčné téma pro čtenáře všech generací: vedro...
Pavlína Peťovská
Život v korporátu II: První den v práci
Konečně jsme se dočkali a přišel Den D. Dnes se začne psát historie: příběh kariéry sebevědomého úspěšného korporátního člověka.
Pavlína Peťovská
Život v korporátu I: Pohovor
25 dnů dovolené, stravenky a hrazení všeho možného pojištění je pro nás obyčejné lidi často lákavou vstupenkou do světa korporátu.
Pavlína Peťovská
Aby se někdo neurazil...
Tento článek se netýká politické ani žádné jiné korektnosti vůči nějaké skupině obyvatel, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je prostě o tom, jak blbě se někdy umíme chovat...
Pavlína Peťovská
Nemoc, která neexistuje
K napsání tohoto článku mě inspiroval nedávný rozhovor na dvtv, který se tomuto tématu věnuje, ale především vlastní zkušenost.
Pavlína Peťovská
Příběhy kolem nás
Už jste někdy slyšeli frázi „každá věc má svůj příběh“? Já ji mám moc ráda, protože na ní asi přeci jen něco bude...
Pavlína Peťovská
Krize našeho věku
V poslední době se mi zdá, že se stále více lidí v mém věku (rozuměj kolem třicítky) dostává do krize.
Pavlína Peťovská
Zase o rok starší...
Už je to tak. Od minulého týdne na této planetě pobývám přesně 27 let. Nějak rychle ten čas utíká...
Pavlína Peťovská
Ideální žena
Taky si kladete otázku, jakými vlastnostmi by měla oplývat ideální partnerka? Pokusila jsem se několik z nich shrnout do pár stručných bodů.
Pavlína Peťovská
U kadeřnice
Protože jsem se v předvánočním shonu omylem podívala do zrcadla, rozhodla jsem se v zájmu zachování posledních zbytků sebeúcty po sto letech zajít do kadeřnictví sjednotit těch pět odstínů žluté, které jsem si na hlavě vytvořila.
Pavlína Peťovská
Domácí práce aneb Utrpení mladé Pavči
Většina lidí dělí domácí práce na mužské a ženské. My s přítelem na ty otravné a ještě otravnější...
Pavlína Peťovská
Přípravy na Den „D“
Svatba – slovo, při kterém se, alespoň podle zažitých stereotypů, ženám rozzáří oči nadšením a mužům orosí čelo od potu. A když už se chlap rozhodne dobrovolně „okroužkovat“, doufá, že se svatba nezvrhne v Cirkus du Soleil...
Pavlína Peťovská
Dobrodružství jménem nemocnice
Většina z nás se do nemocnic a k doktorů vůbec nehrne a já nejsem výjimkou. Ale co se dá dělat, někdy nemáme na výběr...
Pavlína Peťovská
Zmatky nad zmatky
Po delší odmlce, kdy mě humor na maličkou chvíli přešel, se vracím v plné síle, odhodlaná odhalit další ze svých nešvarů...
Pavlína Peťovská
Já bych ty internety (ne)zakázala
I když jsem se zpočátku zuby nehty bránila, i mě smetla digitální tsunami, a tak patřím mezi lidi, kteří bez internetu neudělají ani krok.
Pavlína Peťovská
Srdce nebo rozum?
Každý z nás už někdy v životě zažil situaci, kdy musel řešit, jestli poslechne hlas svého srdce nebo se raději spolehne na rozum.
Pavlína Peťovská
Život na vysoké noze
I my ženy, které děláme něžnému pohlaví ostudu, protože nejraději nosíme tenisky nebo mokasíny, chceme být někdy za dámy. A tak jsem se jednou vydala koupit sandály na podpatku...
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 32
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 880x